Studie se zabývá vztahem mezi pomáhajícími organizacemi zřízenými církví a zřizující církví. Vychází z obecného charitativního úkolu křesťanů, který je v současné době uskutečňován právě církevními pomáhajícími organizacemi akreditovanými jako poskytovatelé sociálních služeb. Studie ukazuje, jak je díky této praxi charitativní úkol církví podvazován. Příčina tohoto stavu je identif kována v odlišném vnímání organizací a jejich práce v církevním prostředí a ve světském prostředí. Světské sekulární prostředí nechápe charitativní organizace jako součást církve, která skrze ně realizuje svůj charitativní úkol, ale spíše jako dceřinou f rmu církve. V důsledku je pak v církevním prostředí práce organizací vnímána jako práce běžného poskytovatele sociálních služeb a tím je vyvolána otázka, zda jsou vůbec ještě křesťanské. Studie proto navrhuje jako základní směr pro řešení vztahu pomáhajících organizací a zřizujících církví, aby organizace částečně rezignovaly na zapojení do systému sociálních služeb ve prospěch pomoci těm, na které systém sociálních služeb nepamatuje. Pro to ale potřebují výraznou materiální i morální podporu ze strany církví. Pokud by jim jí církve poskytly, byla by tím zároveň přenesena odpovědnost za realizaci charitativního úkolu do jejich základní struktury.
Článek vyšel v Caritas et veritas 1/2017.
Plné znění najdete zde.